ZÁCHVATOVITÉ PŘEJÍDÁNÍ – DÉMON, KTERÝ VÁS STAHUJE DO PEKEL

Záchvatovité přejídání – co to vlastně je? Lze říci, že se jedná o psychické onemocnění, řadící se mezi poruchy přijmu potravy (bulimie, anorexie a ZP). V podstatě se jedná o NADMĚRNÉ PŘEJÍDÁNÍ způsobené nezkrotnými chutěmi zpravidla na sladkosti a nezdravé jídlo, které může být zapříčiněno různými důvody (stresem, úzkostí, depresí, podrážděností, omezováním v jídle, jednostranným jídelníčkem, dietami, hladovkami, hormonální dysbalancí, určitými léky apod.). Postihuje jak ženy, tak muže a může se projevit v jakémkoliv věku (důvodem vzniku je většinou traumatizující, stresující zážitek či životní období, potlačované emoce, negativní vzpomínky apod.). Je to nemoc, o které není moc velké povědomí, ale která velmi NEGATIVNĚ OVLIVŇUJE VÁŠ ŽIVOT.

Je potřeba si uvědomit, že se nejedná o pocit přejedení, když si dáte velký oběd. Nebo po něm ještě slupnete dortík coby dezert. Popř. když sníte celou tabulku čokolády místo jednoho řádku. Jedná se o stavy, kdy ZAČNETE JÍST A NEMŮŽETE PŘESTAT a cpete se klidně několik hodin (či několik dní až týdnů) v kuse (bez zvracení!). Jíte, i když už nemáte ani hlad, ani chuť a v podstatě je Vám pak už jedno co. Za jídlo utrácíte spousty peněz, nemyslíte v podstatě na nic jiného, než na to, co si dáte. Jste schopni v devět večer obléknout na pyžamo tepláky a letět k číňanům pro čokolády, když to na vás přijde, nebo Vám dojdou zásoby. Časem je Váš žaludek už tak zvyklý, že Vám z té spousty jídla ani není špatně. 

Pokud sportujete, nejprve se to snažíte vykompenzovat nadměrným kardiem a cvičením. Pokud Vaše stavy trvají i několik dní, cvičit přestanete (stane se to fyzicky i psychicky nemožným). Nebudete už dělat věci, které máte rádi. Jediné, co budete chtít, je být sám a jíst. Začnete se vyhýbat lidem, protože si budete připadat nechutní, tlustí, zhrzení. A čím víc si tak připadáte, tím víc ten stres a smutek zaháníte jídlem. A čím více jíte, tím větší máte deprese. Je to začarovaný kruh, z kterého nelze snadno vystoupit. JÍDLO VÁM ŘÍDÍ ŽIVOT.

Já si tento problém uvědomuji již několik let (myslím, že tak od 11,12 roku života). Upřímně nevím, čím to u mě vzniklo (ale bylo to někdy v pubertě). Pravdou je, že naše rodina má obecně větší sklony k závislostem (a zde jde v podstatě o závislost na jídle). Myslím, že jsem pravděpodobně nějak podvědomě nezvládla velmi náročné dětství (které mi vynahrazovala babička velkým množstvím sladkostí a jídla). 

Na počátku jsem to však nevnímala jako problém, ani jsem si ho neuvědomovala. Byla jsem vždy dost hubená a pořád někde lítala a taky měla pořád hlad a hlavně jsem milovala sladké. Ale které dítě ne? Pořád jsem poslouchala, jak toho můžu tolik spořádat a být tak štíhlá. A já zase nechápala, jak si někdo může dát jednu 3bitku a být uspokojený, nebo mít dokonce výčitky svědomí. Jedla jsem svačiny holkám, které je nechtěly. Milovala jsem to všude, kde mi dali něco dobrého. A byla nadšená z kamarádek, které se dobrovolně zbavovaly sladkostí a dávaly je mně. 

Jenže pak přišlo období střední školy. Všechny holky mluvily o dietách, pořád řešily, co jedí, že musí zhubnout atd. A já začala vnímat, že se hrozně cpu a že jíst sladkosti na kila není asi normální. Začala jsem taky blbnout s „dietami“ a omezováním v jídle (avšak ne abych hubla, ale abych začala být normální). Jenže tím jsem odstartovala začarovaný kruh ZP. Samozřejmě, že čím víc jsem se omezovala, tím víc přicházelo nárazové přejídání a díky tomu jsem začala hodně přibírat. Od nějakých 20 let si uvědomuji, že to, co dělám, není v pořádku a mám nezdravý vztah k jídlu. Čím víc jsem se to snažila vyřešit (bohužel nesmyslnýma dietami, hladovkami a omezováním se), tím hůř jsem na tom byla. Od té doby mi ručička na váze lítala +5-7kg nahoru dolu co skoro každý druhý měsíc. 

Asi si umíte představit, co tohle udělá s Vašim tělem (vizuálně i zdravotně) a hlavně psychikou. Ty stavy sebenenávisti, depresí, úzkostí, nevážení si sami sebe, smutku, lítosti, studu, nekonečné výčitky svědomí. Nejhorší jsou ta opakující se zklamání, když večer jdete spát strašně přecpaní a říkáte si, že od zítra už toho necháte (a ještě do sebe tlačíte poslední sladkosti, aby Vás zítra už nic nelákalo a ještě jste si ty dobroty užili, i když Vám už ani nechutnají), začnete si plánovat jídelníček a těšit se na druhý den, až to skončí. Pak se držíte třeba do oběda (nebo dokonce večera) a poté to začne nanovo. A takhle i několik dní (týdnů). Nejhorší je, že čím víc se cpete cukrem, tím větší máte potřebu ho doplňovat. Takže pokud se snažíte s přejídáním přestat, nebojujete jenom se špatnou náladou, chutěmi a smutky, ale TAKÉ S ABSŤÁKEM PO JÍDLE. A takový boj se velmi těžko vyhrává. 

Spousty let jsem o tom s nikým nemluvila (poprvé jsem se svěřila v pubertě rodině a jejich reakce mě natolik vykolejila, že jsem o tom pak neřekla nikomu několik let). V posledních dvou letech jsem se pokoušela svůj problém vysvětlit příteli a kamarádkám, ale nejsou schopní mě pochopit. Nejde jim do hlavy, proč to dělám. Nerozumí tomu, co je těžkého na tom se necpat, když nemá člověk hlad. Proč si nemohu dát jen kousek čokolády a pak ji odložit, když už jsem přeslazená. Proč se začnu přejídat i když si plně uvědomuji, co mi to ve finále způsobí.

Nedokážu sama racionálně vysvětlit, proč to v tu chvíli nelze ovládnout i přes to, že moc dobře vím, co to přinese. Jakoby mi v tu chvíli bylo prostě všechno jedno. Osobně tomu říkám, že v tu chvíli trpím určitou SEBEDESTRUKCÍ.

V posledním roce ta období, kdy jsem se nepřejídala, naštěstí převládají nad těmi přejídacími. Přesto je to dost demotivační, když cvičíte jak šílení a pořád vypadáte hrozně, nebo hubnete/tloustnete každý druhý měsíc. Je depresivní, když 2 měsíce vydržíte, máte pocit, že to máte už v hlavě srovnané a doufáte, že jste z toho venku..A pak najednou bum a lítáte v tom znovu, ani nevíte jak. A to nemluvím o tom, jak to ovlivňuje pohled na sebe samou a vztahy s blízkými lidmi. 

ALE BOJUJI DÁL. Hodně mi pomohlo fitko, velké množství pohybu, sport (endorfiny). Taky mi trošku pomáhá to, že jsem to přestala skrývat a otevřeně přiznávám, že mám takové potíže. Velmi mi pomáhá přítel, s kterým to dle potřeby rozebírám (i když to vůbec nechápe). Dost pomůže, když NA TO NEJSTE SAMI.
Nejvíc mi ale pomohlo pochopení, že DIETY PÁCHAJÍ JEN ZLO a že všeho moc škodí a extrémy nejsou dobré v žádném případě (a už vůbec ne ve stravě). Snažím se jídlo chápat jinak, ne jako berličku při potížích. 

Velmi mi také pomáhá cesta za mým snem, za kterým si jdu a na kterém mi velmi záleží (brzy se dozvíte) a v neposlední řadě tyhle stránky. Tedy VY, kterým chci být co nejlepší motivací, a zároveň jste VY motivací mně. 

V poslední době si uvědomuji, že u mě tyhle stavy způsobují především 2 věci. 1) když jsem z nějakého důvodu nucena přestat třeba na pár dní cvičit (ihned mám splín, špatnou náladu a pocit, že nic nemá smysl). 2) hormony, které se mi vždy před PMS zblázní a způsobují mi velké chutě, smutky a labilitu. Ke všemu po vysazení HA mám celý cyklus rozházený a tyhle „předPMSstavy“ mám i 4-5 týdnů.

V takových chvílích je samozřejmě mysl a tělo náchylné vrátit se k zažitému „Máš špatnou náladu, tak si zalezeme do peřin a budeme se cpát“. A věřte mi, někdy je to opravdu hodně těžké nepodlehnout. 

Ale já to NEVZDÁVÁM. Protože už nechci zažívat všechny ty negativní věci, které ZP přináší. Miluji jídlo, ale NECHCI ABY BYLO MOU POSEDLOSTÍ a řídilo mi život. Chci, aby sloužilo mému tělu a psychice, ne mi ubližovalo. 

Nepřivírejte nad těmito problémy oči, NEBERTE ZP NA LEHKOU VÁHU. Pokud si tím sami procházíte, nebo máte ve svém okolí někoho, kdo má obdobný problém, uvědomte si, že se jedná o nemoc, která Vám v podstatě ničí kvalitu života. 

Nevzdávejte ten boj. VŽDY JE NĚJAKÉ ŘEŠENÍ A CESTA VEN. Jen člověk, který se nevzdá a bojuje, může vyhrát. Hledejte svou cestu, jak to překonat.
JAK TEDY PROTI ZP BOJOVAT? No, to je velmi důležitá a velmi těžká otázka. 

Ve chvíli, kdy na Vás potřeba přejíst se přijde, začnete přemýšlet nad plusy (chvilková úleva) a minusy (které vždy budou převažovat). Zamyslete se nad tím, kam už jste se (třeba ve své snaze zhubnout) dostali a kam až Vás to zase vrátí. Můj přítel mi poradil si tohle všechno sepsat na papír a mít tento seznam u sebe. 

Zkuste si také říct, že jde jen o hloupý návyk a nutkání v hlavě. Utvrzujte se v tom, že to dokážete ovládat, že nejste otrokem jídla. Že přejedení není lék na špatnou náladu, že je celý ten proces ZP vlastně úplně k ničemu, protože nic nevyřeší.

No a pokud to přeci jen „musíte“ udělat, zkuste si vybrat nějaké zdravé varianty jídla/sladkostí (ačkoliv máte samozřejmě chuť na "prasárny"). Nejlépe si třeba jděte něco upéct. V lepším případě na potřebu přejíst se při pečení/vaření zapomenete, v horším do sebe alespoň nenacpete nesmysly, které Vám akorát ublíží. A možná, že když se přejíte něčím kvalitním, zdravým, nebudete mít nakonec ani tak velké výčitky a smutky, které by vedly k dalšímu přejídání a podaří se Vám tak ten kolotoč skončit dřív, než se pořádně rozjede (takhle jsem to teď měla já). 

Všeobecně si myslím, že úplným ZÁKLADEM VYLÉČENÍ ZE ZP je naučit se SÁM SEBE MILOVAT. Jakmile se začnete mít rádi, nejspíš si přestanete dobrovolně ubližovat. Budete chtít svému tělu dávat jen dobré věci a ne ho ničit nadměrnou konzumací potravin plných cukrů, přepálených tuků a chemie. Já vím, snadno se to řekne, velmi těžko činí. Přesto to dál zkoušejte. 

MOJE RADA ZNÍ: svěřte se nejbližší osobě, nebo odborníkovi. Sportujte. Nedržte diety, neexperimentujte s ním, vykašlete se na půsty, detoxy a podobné nesmysly. Naučte se mít ZDRAVÝ VZTAH K JÍDLU. Najděte si něco, co Vás bude naplňovat. Někoho, kdo Vás bude bez výhrad milovat. A hlavně MĚJTE RÁDI SAMI SEBE!

Pokud se chcete na něco zeptat, neváhejte mě oslovit. 

Mějte krásný den.