JAK JSEM SE DOSTALA K FITNESS

Sport mě v podstatě provázel celý život. Nikdy jsem nebyla přehnaně talentované dítě, kterému by šlo vše, do čeho se pustilo. Byla jsem takový průměr. Tělocvik mě bavil, navštěvovala jsem různé kroužky jako atletiku, tenis, aerobik, sportovní hry, lyžovala jsem, jezdila na koních atd. Prostě klasika. Na střední to samé – volejbal, basket, fotbal, atletika. Nikdy ale žádné mega výkony, jen tak rekreačně, občas nějaké přespolní či školní závody (nerada závodím, nesnáším hecování a pozornost cizích lidí). V období vysoké a po ní to byl pak spinning, zumba, pilates, squash, plavání, kolečkové brusle, běh... Prostě – vždycky jsem něco dělala, někdy více, někdy méně (to se hodně odvíjelo od mého psychického a fyzického stavu, který byl jako na houpačce v závislosti na tom, jak jsem to zrovna měla srovnané v mém vztahu k jídlu, ale o tom až jindy.). 

Moje láska k fitness začala zhruba před 3 lety. Chodila jsem do posilovny dělat v zimě kardio a pořád pokukovala do posilovací zóny. Začala jsem chtít to, co jsem tam viděla – kulatý zadek, pevné ruce, vyrýsované břicho. Časem mi došlo, že jenom kardiem toho nedosáhnu. Jenže jsem se hrozně styděla do posilovací zóny mezi ty nabušence a vyrýsované slečny jít. Vsugerovala jsem si, že na mě budou koukat jako na tlustou nulu, co tam nemá co dělat. 

A tak jsem začala cvičit doma podle posilovacích videí, aplikací či návodů z internetu. Do toho jsem pořád očumovala různé fitness stránky a říkala si, že až budu vypadat jako tahle nebo tamta, půjdu konečně do fitka. Jenže to trvalo třeba rok a pořád na to nebyla vhodná forma.



Výraznou mojí předfitkovou etapou bylo objevení Jillian Michaels a jejího programu 30 day shred. Jestli jsem si myslela, že už mám z domácího cvičení a kardia nějakou fyzičku a svalový základ, Jillian mě vyvedla z omylu. Pohltilo mě to natolik, že jsem kvůli tomu vstávala i ve 4 ráno, abych si poctivě odcvičila, co mám. Po dokončení 30 day shred jsem najela na další a další její programy, poté našla Boba Harpra atd. Nakoupila jsem domů kettbel, činky, podložku, závaží na nohy a makala skoro každý den. Časem jsem si jednotlivá cvičení kombinovala podle chuti. Jenže mi domácí workouty přestaly časem stačit a čím dál tím víc jsem toužila po fitku a pořádných vahách a síle.

Nakonec jsem se tam dostala díky tehdejšímu příteli. Přesvědčil mě, že na mě nikdo blbě koukat nebude a že do fitka nechodí jen nabušenci a bikini, že se nikdo nikomu neposmívá a že si v podstatě každý hledí svého.
Jenže s přítelem jsem se vídala jen o víkendech a do fitka jsme nechodili každý víkend, pořád jsme někde trajdali. Takže cca rok to bylo takový sporadický cvičení, ačkoliv mě to moc bavilo. Ano, mohla jsem chodit sama tady v Pze. Jenže upřímně, ačkoliv se tvářim jako velký suverén, jsem hrozná posera. Do fitka, co mám blízko domu, se mi prostě samotný jít nechtělo. Alespoň ne poprvé. 

No, ani nevím, jak se to stalo, ale nakonec jsem před rokem a půl jednoho dne ráno vstala, sbalila si sportovní věci a po celodenním přemlouvání samy sebe jsem po práci do toho našeho fitka opravdu vyrazila. A byla to láska na první pohled. 

Nebudu Vám lhát, ruce se mi klepaly, pořád jsem koukala, jestli někdo nekouká a ačkoliv jsem se tvářila jako king, co moc dobře ví co dělá, byla ve mně hodně malá dušička. První půl hodinu jsem strávila na páse a po očku očumovala kde co je a co kdo jak cvičí. Pak jsem se odvážila vlézt na stroje, co jsem už trochu znala (v každém fitku jsou stroje trošku funkčně odlišné) a k jednoručkám, u kterých jsem si byla trošku jistější. Tak či tak, překonala jsem obrovský strach, první návštěvu jsem přežila a od té doby se fitko stalo mým druhým domovem. Chodila jsem a chodím tam 4-6x týdně a úplně jsem tomu propadla. 

První půl rok jsem si cvičila podle sebe. Měla jsem základy od Lukyho, hodně načteno, nastudováno a okoukáno. Neříkám, že jsem si byla vším, co jsem cvičila, zcela jistá. Ale zkoušela jsem i různé, pro mě dosud neznáme, cviky a snažila se vyzkoumat správné provedení. Pořád jsem četla různé odborné články a okoukávala techniku ostatních. Občas za mnou někdo přišel a poradil, občas jsem se zeptala já sama. Jenže víte jak to je, 100 lidí, 100 názorů a způsobů cvičení. Občas jsem v tom měla docela hokej.

Jednou za mnou přišel místní trenér, párkrát mi poradil co a jak a já si nakonec řekla, že než si od začátku budovat špatné cvičící návyky, bude lepší zaplatit si s ním pár hodin. Teď už vím, že ne vše, co mi řekl a ukázal, bylo zcela správné. Přesto nelituji ani trošku, že jsem si jeho služby tenkrát zaplatila. Myslím, že kdybych nadále cvičila tak, jak jsem cvičila bez něj, nikam bych se pořádně neposunula a návyky bych měla mnohem horší.

Moje rada - pokud chcete začít se cvičením a vybrali jste si zrovna fitko, určitě oslovte buď trenéra, nebo někoho známého, kdo cvičí a v začátcích Vám pomůže. Volte ale opravdu hodně obezřetně. NENÍ TRENÉR JAKO TRENÉR.

Já jsem se nakonec rozhodla udělat si kurz trenéra fitness a to u toho nejlepšího, který podle mého názoru v ČR operuje - pana Tlapáka a až po jeho absolvování mohu říct, že cvičení rozumím, vím, jak funguje tělo, svaly, znám anatomii a mohu tak cvičit efektivně. :)