PŘIZNÁNÍ - PŘESTALA JSEM POSLOUCHAT SAMA SEBE

Tenhle příspěvek se mi nepíše úplně lehce, protože kdo by se rád přiznával k selhání, že ano. Ono je vcelku těžké přiznat to i sám sobě, natož pak Vám – lidem, které chci motivovat a pomáhat jim žít lepší život. Jenže už to trvá moc dlouho na to, abych se mohla dál balamutit tím, že mám všechno pod kontrolou. Co se stalo? 

V podstatě je to velmi prosté – přestala jsem poslouchat sama sebe. Své tělo. Své reálné potřeby. Propadla jsem cpaní se jídly, které tu celou dobu zahanbuji a považuji je za zcela nepotřebné k tomu, aby můj život byl plnohodnotný a spokojený. A vlastně díky tomu také teď není. 

Čím to začalo? Oslavou mého svátku (ta samozřejmě nebyla příčina, ale jen spouštěč, příčina bude někde hlouběji a mně neznámá). Dostala jsem od přítele obří Milku Oreo, kterou jsem kdysi opravdu zbožňovala (v době přejídání jsem jedla její 300g variantu každý den, někdy i dvě). Jenže už pár měsíců jsem ji neměla. Neměla jsem potřebu něco takového jíst. Ale – přítel se v tu dobu umístil na bedně na závodech, ke všemu jsme byli v zahraničí (ten pocit prázdnin), tak jsem si řekla, že si ji dáme spolu coby takovou malou oslavu.

No, nechutnala mi. V podstatě jsem snědla asi 2 řádky a zbytek nechala příteli.
Jenže pak jako by mi hráblo, začalo mi být líto, že jsem si mohla dát takovou „dobrotu“ a nakonec jsem měla jen kousek. A tak jsem šla a koupila novou, další obří (a předraženou) Milku oreo. A snědla ji celou sama. Ano, vím, zní to absolutně nesmyslně a hloupě. Ono to také je nesmyslné a hloupé. Ale tohle asi pochopí jen lidi, kteří si procházeli či prochází obdobným problémem s jídlem.

No a pak přišel víkend u přítele rodiny a oslava narozenin, hned poté dovolená. A od té doby to se mnou je jako na houpačce. Dva dny dobrý a pak běžím do krámu a vykoupím snad vše nezdravé a sladké, co se tam dá najít (a samozřejmě to také hned sním). A takhle pořád dokola. Už téměř 2 měsíce. 

Víte, v době, kdy jsem zakládala tyhle stránky, jsem v podstatě našla samu sebe, bojovala a konečně vyhrávala nad ZP, měnila svůj život a poprvé za celých 30 let jsem se odvážila realizovat a plnit si své sny. Za celou dobu existence stránek jsem v podstatě ani jednou nepropadla klasickému Záchvatovitému přejídání (občasné přejezení za ZP nepočítám) a věřte mi, že to byl obrovský úspěch pro člověka, který s touhle proklatou PPP bojoval přes 12 let. 

A proto je pro mě teď strašně nepochopitelné, že jsem do toho zase spadla. Mám na sebe obrovský vztek. A jsem smutná a zklamaná. Vždyť už jsem to měla pod kontrolou, vedla jsem si přeci tak dobře! Ale ne nadarmo se říká, že lidi s těmito problémy nejsou nikdy zcela vyléčení. 

Ano, je pokrytecké snažit se motivovat lidi ke správnému jídlu a cvičení, když sama už dva měsíce balancuji na hraně. A ano, stydím se a velmi těžko se mi to přiznává. Ale jsem člověk, který vyznává Co na srdci, to na jazyku. Mám ráda přímost a upřímnost a i když někdy není lehké říkat věci tak, jak jsou, poslouchat kritiku (to já hodně nerada ) a přiznat chybu, považuji to takto za férové a správné. 

No, co dál?! Mám jen dvě možnosti, pokračovat v tom co dělám a žít svůj život napůl, nebo se s tím poprat a žít svůj život opět naplno. Asi jste pochopili, že když jsem tu veřejně vytáhla karty na stůl, vybrala jsem si možnost č. 2. Takže prioritou se pro mě teď stává najít ztracenou rovnováhu, samu sebe a schopnost poslouchat své tělo.
PS: Pokud je tu někdo, kdo se také potýká s čímkoliv, co ho dělá nešťastným a jeho život nenaplněným, ráda bych mu řekla toto - nikdo není 100%, ani perfektní. Ale to neznamená, že se za to budeme schovávat a přestat se o to pokoušet. TAKŽE VZHŮRU DO BOJE!