MŮJ SOUČASNÝ JÍDELNÍ NE/REŽIM

A JE TO TADY. Včera konečně přišel ten den, na který jsem čekala téměř 3 měsíce. TEN DEN, kdy jsem se konečně probudila s pocitem, že bude zase vše v pořádku. Že mám opět vše srovnané v hlavě a pod kontrolou. Konečně odezněly ty pocity smutku, nejistoty a pochyb o sobě samé. A s nimi odešly i záchvaty přejídání a sebedestruktivní potřeby řešit své stavy jídlem. Konečně se cítím ve své kůži, vše zase dává smysl a JÍDLO JE opět JEN JÍDLO. Čím to? 

Před pár dny jsem Vám na facebooku postovala den na talíři včetně energetických hodnot. Kdo mě už nějakou dobu sleduje, ví, že JSEM ODPŮRCE POČÍTÁNÍ KALORIÍ (chápejte správně - týká se mé osoby, mého vztahu k jídlu, jídelníčky mých klientů musí a vychází z energetických a makro hodnot), věřím na intuitivní, racionální stravování a poslouchání svého těla.

V té době jsem se pokoušela (asi 3 týdny, avšak bez konzistence) dodržovat naplánovaný jídelníček. Proč, když to tak nesnáším? Protože jsem si naivně myslela, že mi to pomůže překonat mé záchvaty přejídání a urovant si vztah k sobě samé. Přestala jsem totiž věřit na svůj zdravý úsudek a intuitivní stravování. Nedokázala jsem se vymotat z toho bludného kruhu ZP a sváděla to na to, že asi už nedokážu jíst správně tak, abych neměla chutě se přejídat. Což je samozřejmě nesmysl, protože já dokázala jíst správně, jenže jsem nechtěla. Místo, abych bojovala, raději jsem častěji a častěji podléhala pohodlnosti, negativní mysli a chuti to vzdát. Prostě - nebojovala jsem s tělem, ale s hlavou. A ta je náš největší nepřítel.

Takže jsem si nastavila pevný kalorický příjem o určitých makro hodnotách, abych měla pevný řád. JENŽE - JÁ NESNÁŠÍM PEVNÝ ŘÁD. Nesnáším, když něco MUSÍM, špatně zvládám jakoukoliv formu NUCENÍ. Nesnáším omezování v jídle.  A to byl první kámen úrazu.

Druhý kámen úrazu byl, že jsem najela na redukční jídelníček (7300 Kj), abych shodila to, co jsem během těch 2 měsíců téměř každodénního přejídání nabrala. Takový nesmysl! Sama moc dobře vím, že když bojujete se ZP, NEJHOŘŠÍ, co můžete, je HLÍDAT SI PŘÍJEM A CHTÍT ŘÍZENĚ REDUKOVAT. Proč?

Protože to jsou přesně ty věci, které Vás neustále nutí myslet na jídlo. Vážení jídla, plánování jídla, krabičkování, hlídání příjmu a plnění plánu, to jsou přesně ty činnosti, při kterých se obsedativně zabýváte jídlem. Jenže když bojujete se ZP, tak právě NESMÍTE pořád MYSLET NA JÍDLO. Váš cíl je přesně opačný - Váž život se musí přestat točit kolem jídla. Učíte se k němu najít zdravý přístup a to jde jen tehdy, když přestane být středobod Vašeho života.

Proč to ještě nešlo?

Za prvné - pořád spěchám. Jsem neustále v běhu, cvičím, trénuji, dělám tréninkové plány, jídelníčky, přejíždím sem tam přes celou Prahu, zařizuji milion věcí kvůli plánovanému stěhování, jezdím na schůzky s klienty atd. Nemám pevný režim, pravidelnost. Každý den mám jiný a vlastně ani nevím, jaký bude. Žiju velmi operativně. V takovém shonu je velmi těžké mít za každé situace nakrabičkováno a jíst podle pevného plánu. Jenže když se někde nečekaně zdržíte a nemáte u sebe dostatek jídla a máte hlad, první Vaše myšlenky budou zajít si někam pro něco "dobrého" (a rychlého - takže pizza, sladkosti apod.) a většinou to tak i uděláte. A pak už se samozřejmě celý den "vezete".

Za druhé -  přítel teď často vaří, což je báječné, protože mu to jde a je strašně fajn občas nebýt na straně kuchaře, ale hosta. Jenže pak vůbec nemáte pod kontrolou, kolik čeho bylo do jídla použito a tím pádem nemůžete počítat. Ale já nejsem ochotná nenechat se občas rozmazlovat jen proto, abych měla 100% kontrolu nad tím, kolik kcal strčím do pusy. 

Za třetí - občas jsem měla problém s časováním. Zvlášť ve dnech dvoufázových tréninků jsem přes den nestíhala sníst plánovaný objem kalorií a doháněla to po večerním tréninku po desáté hodině, tudíž jsem se cpala na noc, což bylo vzhledem k plánované redukci dost kontrapoduktivní. A nebo naopak, někdy jsem měla celý den hlad (únava, náročné tréninky..) a pak bylo strašně těžké nejíst víc, než bylo v plánu.

Takže - POČÍTAT A VÁŽIT JSEM PŘESTALA. Opět se stravuji intuitivně, snažím se poslouchat reálné potřeby svého těla, nepodléhat chutím a mé občas nevyrovnané hlavě. Dodržuji zásady pre-/post-workout meal, snažím se mít v jídelníčku dostatečné zastoupení všech makroživin a jediné, do čeho se teď vyloženě nutím je zelenina, na kterou v tomhle počasí nemám vůbec chuť (nic, co by nevyřešily zeleninovo-ovocné smoothies😉).

Přestala jsem řešit redukci, snažím se soustředit na tréninky, výkony a jiné činnosti a věci, které mají v mém životě smysl a dělají mi radost. Neomezuji se kaloricky, jím tolik, kolik mám potřebu a hlavně jím opět zdravě, plnohodnotně a smysluplně. Zase jsem se začala mít ráda, smířila jsem se sama se sebou, důvěřuju sama sobě a svému úsudku. Neřeším teď, jak vypadám, ale co dokážu. A že jsem za poslední 2 týdny pár výkonostních a dovednostních progresů udělala, z čehož mám obrovskou radost. 👏

 A to je také MÁ RADA PRO VÁS, ty, kteří též bojují s nějakou formou PPP a právě se nacházejí ve stavu marného boje. Přestaňte se přehnaně zabývat tím, jak vypadáte, co a kolik jíte. Soustřeďte se na to, co Vás v životě těší, naplňuje, přináší Vám pocit radosti. A hlavně - smiřte se sami se sebou, PŘESTAŇTE SI DOBROVOLNĚ UBLIŽOVAT A TRESTAT SE, mějte se doopravdy rádi, věřte si a važte si sami sebe.💗

JÍDLO NENÍ LÉK NA PROBLÉMY, ANI PROBLÉM, ANI ŘEŠENÍ čehokoliv. JÍDLO JE JEN JÍDLO, má Vás těšit, má Vás nasytit, dodat Vám energii a potřebné živiny, nic víc. 

PS: pokud se Vám víc líbí "Den na talíři" s uváděnými Kcal a makry, ráda pro Vás tuto formu příspěvků ponechám, co Vy na to? 😊