JSEM TAKY JENOM ČLOVĚK…Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. :D

 

(Psáno březen 2016)

Po tom, co jsem předevčírem snědla k večeři rýži s krevetami, domácí zmrzlinu ala porce pro celou rodinu, 200g rozinek, sušených banánů s ořechy, proteinovou tyčinku a završila to v devět večer pizzou a včera mimo klasické 3 hlavním chody a 3 svačiny spucla ještě 3 BÍLÉ dalamánky s KUPOVANOU vajíčkovou pomazánkou, s arašídovým čokoládovým máslem, balík rýžových chlebíčku s arašídovým kokosovým máslem a 4 banány plus 4 NEDOMÁCÍ zmrzliny, došlo mi, že takhle ty buchty na břiše nikdy neuvidím. A že jsem před závody Běhej lesy měla přeci v plánu shodit 2-3kg, ne setrvávat v objemu..


Proč Vám to píšu? Abyste věděli, že i já jsem jenom člověk a někdy podlehnu touze zprasit vše, nač přijdu a ne vždy je to ultra clean a healthy. Že i já musím občas bojovat sama se sebou. Že má láska k jídlu je někdy silnější než já.



Jenže - život je jen jeden. Každý den je jen jednou. A někdy je prostě potřeba zvolnit, nikam se nehonit, zhřešit a užít si to.

Jasně, zdravé jídlo miluji a když mám na výběr, raději se nacpu něčím, co tělu může poskytnout nějaké plnohodnotné a kvalitní živiny. Protože mi to prostě chutná a patří to ke mně, mému přesvědčení, životu. Ale někdy něco takového není po ruce, nemůžu si hold v práci odskočit domů udělat si zdravou zmrzlinu, nebo odběhnout do obchodu koupit si ovoce, rýžáky, sushi apod. :)

Jestli si to vyčítám? NE! Mé staré já by z toho bylo smutné, podrážděné, naštvané a rozjelo by kolotoč několikatýdenního přejídání. Mé nové já JE ÚPLNĚ V KLIDU, smířené s tím, že jsem jenom člověk a vím, že kvůli pár kouskům pečiva a zmrzlinám, které nejsou zrovna z ovoce a tvarohu, můj život nekončí a mé tělo těch pár nesmyslů snese. 

CO JE DŮLEŽITÉ? Nenechat se tím ovládnout. Užít si to a pak se zase vrátit co nejdříve do starých kolejí. A věřte mi, že to je teprve boj. Protože tělo, které pár dní dopujete nadmírou jídla, cukry a chemií, si druhý den žádá stejnou (ne-li vyšší) dávku a dostaví se chutě. Budete mít hlad, protože se Vám drobet roztáhne žaludek a donutíte trávicí soustavu více makat, rozkolísáte si glykémii, poblázníte slinivku, která bude (v případě, že Vám funguje vše jak má) produkovat takové množství inzulínu, které by stačilo pro celou ČR. :) A co terpve psychika. Vaše Já vás začne nahlodávat „a tak si ještě dnes dopřej, vždyť tvrdě makáš, nic se nestane, když se ještě jeden den navíc budeš cpát, na režim najedeme až od zítra, dneska si ještě "odpočiň"..“. A tady se teprve ukáže, JAK MOC JSTE SILNÍ. :)
Někdy se cpu den, někdy dva, tři. Ale nakonec se vždy vrátím ke svému milovanému zdravému stravování a přiměřeným porcím (pro Otesánky a to vždy ve chvíli, kdy už mi cpaní se přestane dělat dobře, začnu být podrážděná, přejedená, unavená, přeplněná a obecně mi všechen to jídlo přestane dělat radost. Prostě když se ve svém těle přestanu cítit komfortně.

Jak vím, že tyhle moje hřešící dny nejsou ZP (záchvatovité přejídání)? Jednoduše, protože mohu konečně po všech těch protrápených letech říct, že jsem z toho konečně venku. Jak to vím? 

• Necpu se ze smutku, nervů, abych zahnala špatnou náladu…(ale proto, že jsem žrout a prostě jsem se zrovna rozhodla podlehnout svým chutím).
• Nemám VŮBEC ŽÁDNÉ VÝČITKY.
• V šuplíku v práci mám 2 bonboniery mých 2 kdysi nejoblíbenějších čokolád, ANI MĚ NENAPADLO JE V MÉM CPACÍM KOLOTOČI SNÍST (protože jsem na ně prostě neměla chuť, zatímco „normálně“ bych je spucla prostě „z principu“).
• Nešla jsem do krámu s tím, že si koupím vše, co uvidím a vše to sním i za cenu toho, že na to nemám chuť a budu jíst jen proto, abych jedla (šla jsem tam zcela cíleně s přesnou představou, co si chci koupit, nač mám chuť a co si dám).
• Nepřemýšlela jsem celý den obsesivně nad jídlem. Jídlo už není středobod mého dne, jen doplňkem ke zpříjemnění a prostředkem k plnění mých cílů. :)
• I když se nacpu, jdu si zacvičit a neříkám si, že to nemá ani cenu se hýbat, když jsem přejedená.
• Nejdu cvičit druhý den s pocitem, že musím napravit vše, co jsem prasením spáchala. Ale s tím, že se mi chce a miluju to a dělá mi to dobře a patří to k mému dnu stejně jako čištění zubů – NENÍ TO POVINNOSTI A SNAHA O NÁPRAVU.
• Už si neříkám – zítra to vykompenzuju hladovkou/detoxem/ovocným dnem apod. nesmysly. Prostě začnu zase jíst tak, jak jsem zvyklá, ŽÁDNÉ OMEZOVÁNÍ A KOMPENZOVÁNÍ.
• Nesnažím se sníst vše, co doma najdu a to včetně sousedů, protože si řeknu že Od zítra už se cpát přestanu, tak ať si to ještě užiju..
• O tom, co dávám do úst přemýšlím a plně si uvědomuji, co to jídlo obsahuje a jak to moje tělo ovlivní. Necpu se bezmyšlenkovitě čímkoliv, co mi přijde pod ruku a bez ohledu na své zdraví a kondici.
• VÍM, že tím, že si dám pizzu, neriskuji několikatýdenní ZP a můj převážně zdravý životní styl se tím nezhroutí.
• Nejím s pocitem provinění, ale s radostí a užívám si pocitu, že něco porušuji..
• Pořád se mám ráda, i s nacpaným bříškem až do Afriky.
• Nejsem na sebe naštvaná, ale pyšná za to, jak to mám v hlavě srovnané.

Musím říct, že je veliká úleva zbavit se něčeho tak trýznivého a omezujícího jako je ZP a moct si občas dopřát bez toho kolotoče obsesivních a traumatizujících myšlenek v hlavě nějakou „dobrotu“.
Co tím chci říct? Máte-li chuť si dát něco mimo Váš obvyklý režim, tak si to přece dejte. Nic si nevyčítejte. Nepřemýšlejte nad tím. Prostě si to užijte. Nebo si myslíte, že Vám po kousku pizzy či dortíku naroste zadek a stehna o 3 velikosti a druhý den budete muset procházet futra na štorc, protože se do nich nevejdete?

Jen pamatujte: VŠEHO S MÍROU (to říká ta pravá :)) a ne každý den. MĚLO BY TO BÝT VYJÍMKOU, ne pravidlem. :) A pokud máte možnost, vybírejte si spíš potraviny, které Vám mohou přinést i něco jiného než jen obezitu a cukrovku (pokud je na prvním místě ve složení cukr, nebo palmový tuk, asi to nebude ta nejlepší volba).